Vydáme-li se po stopách česko-lotyšských vztahů v minulosti, zjistíme, že na jejich počátku stála vzdělanost a kultura, tedy hodnoty, které jsou pro existenci malých národů a jejich identitu prvořadé. Legionář, novinář a spisovatel Pavel Fink, jenž se na východní frontě setkal s lotyšskými střelci, oženil se s Lotyškou a láska k Lotyšsku ho provázela po celý život, v roce 1931 napsal: "Po veliké severní válce, když světla, Švédy rozžíhaná, v lotyšské zemi pohasla a když syn této zpustošené země byl opět prodáván na trhu jako skot, třicet rublů za chlapa, přišli z daleka vážní a laskaví mužové, přinášejíce balsám útěchy a slova povzbuzení. Byli to Čeští bratři, hlasatelé náboženství srdce, jimž Lotyši děkují za počátky vzdělanosti..." Byla to představa poněkud přehnaná, nehledě k tomu, že tito "Čeští bratři" byli převážně moravští Němci, kteří však ctili tradice české náboženské reformace, a museli proto opustit své domovy. Jak známo, v roce 1722 nedaleko Drážďan založili osadu Ochranov (Herrnhut) a zahájili misijní činnost po celém světě. Příchod prvních ochranovských kazatelů do lotyšského Vidzemska (Livonska) v roce 1729 znamenal počátek významného náboženského a kulturního hnutí, které bylo živé ještě v době lotyšského národního obrození. "Disidentské" ochranovské hnutí mělo vlastní rukopisnou literaturu, jakýsi "samizdat", jenž vytvářeli, opisovali a rozšiřovali lotyšští nevolníci, členové bratrských sborů. V těchto spisech poprvé zazněly myšlenky Mistra Jana Husa a Jana Amose Komenského a také příběhy o pronásledování evangelíků v českých zemích v pobělohorské době.
Unikátním dokladem vlivu české kultury na lotyšské národní obrození zůstane "hymna práce" s názvem "Nevis slinkojot un pústot", která se v Lotyšsku zpívá dodnes. Původní autor této básně, kterou v roce 1860 přeložil zakladatel novodobé lotyšské poezie Juris Alunáns, k níž básník Auseklis přidal jednu sloku a kterou Andrejs Jurjáns zhudebnil, byl dlouho neznámý. Až ve dvacátých letech bylo prokázáno, že jde o báseň "Ne horoucnost povalečná" ze sbírky Růže stolistá Františka Ladislava Čelakovského, mimo jiné jednoho ze zakladatelů české baltistiky. Existuje však ještě dalekosáhlejší důsledek zájmu lotyšských obrozenců o Čechy. Atis Kronvalds v roce 1874 doporučil reformu lotyšského písma podle českého vzoru, která byla přijata na návrh lingvistů Kárlise Mílenbachse a Jánise Endzelínse v roce 1908. A tak se Lotyši opět nechali nepřímo inspirovat dílem Mistra Jana Husa, jenž podobný pravopis vytvořil už na počátku 15. století.
Zájem o kulturní hodnoty byl ovšem oboustranný. Od konce minulého století se lotyšským jazykem a lidovými písněmi vědecky zabýval tehdy nejvýznamnější český lingvista Josef Zubatý. Ve dvacátých letech, kdy byl prezidentem České akademie věd a umění, předsedal zároveň Československo-lotyšské společnosti. Tento "apoštol československo-lotyšského přátelství" o svém vztahu k baltským jazykům v roce 1931 napsal: "Nebyla to jen důležitost těchto jazyků pro slovanštinu, byla v tom i sympatie Čecha, synka národa utlačovaného, k nárůdkům ještě více utlačeným, oloupeným i o svou minulost, přítomnost a jak se tehdy zdálo i o svou budoucnost." Zubatý ovšem zároveň obdivoval "pracovitost, vytrvalost a houževnatost Lotyšů, jimiž si udrželi po celá staletí neporušený jazyk a domohli se svobody".
Meziválečná Česko-lotyšská společnost měla reprezentativní složení a byla všestranně aktivní, podobně jako její partner v Lotyšsku. Mezi jejích 300 členů patřili např. primátoři Petr Zenkl a Karel Baxa, průmyslník Tomáš Baťa, generál Jan Syrový, spisovatelé Rudolf Medek, Karel Scheinpflug, Rudolf Těsnohlídek, Jaroslav Kvapil, Pavel Fink a další. V nezávislém Lotyšsku bylo velmi ctěno jméno Tomáše Garriguea Masaryka, jenž byl dvakrát vyznamenán nejvyšším lotyšským státním vyznamenáním, Řádem tří hvězd. Jak o tom sám napsal v knize Světová revoluce, setkával se s lotyšskými emigranty za svého pobytu ve Spojených státech, kde v roce 1918 řídil činnost Demokratické Unie Střední Evropy a prosazoval nejen právo na sebeurčení malých národů, ale také širší spolupráci v rámci středoevropského regionu. O vzniku československého i lotyšského státu a o jejich budoucnosti se rozhodovalo také na válečné frontě. Slavnou kapitolou česko-lotyšských vztahů bylo spojenectví československých legií a lotyšských střelců v letech 1918-1920, kdy obě vojska společně odrážela útoky bolševiků na cestě Sibiří do Vladivostoku a po moři se pak vracela do svých domovů.
K nejužší spolupráci mezi oběma novými státy došlo ve dvacátých letech a v první polovině let třicátých, kdy také probíhala nebývalá výměna kulturních hodnot. Na lotyšské straně o ni nejvíce pečovala Marta Grimmová, která v letech 1929-1931 studovala na pražské univerzitě a ve svých překladech poskytla lotyšskému čtenáři celé panorama české literatury. Největšího uznání se dostalo Jaroslavu Haškovi, jehož Osudy dobrého vojáka Švejka vyšly v lotyštině už celkem osmkrát - poprvé časopisecky, pak pětkrát knižně v Lotyšsku a dvakrát v exilu (Sydney, New York), kromě toho byl román vydán v Rize také v ruštině a v jazyce jidiš. Na lotyšském jevišti se Švejk objevil už nejméně v pěti inscenacích a také v loutkové podobě. Nejnověji byl Švejk v Rize nastudován jako dvoudílný muzikál a znovu vyšel jeho aktualizovaný překlad. Není proto divu, že se Švejk stal v Lotyšsku jakousi novodobou folklorní mýtickou postavou. Zásluhu na tom měla i překladatelka Anna Baugová, která po druhé světové válce seznámila lotyšské čtenáře také s nejdůležitějšími prózami a dramaty Karla Čapka. Jiný překladatel Švejka, Vinifreds Kraučis, představil v Lotyšsku v nedávné době dílo Václava Havla a Milana Kundery.
U nás byl za první republiky nejznámější lotyšskou osobností básník a dramatik Jánis Rainis. On sám se zajímal o českou literaturu a kulturu, v roce 1921 navštívil Prahu a dopisoval si s Petrem Bezručem. V českém tisku i v publikacích o Lotyšsku z dvacátých a třicátých let lze nalézt řadu článků a statí o Rainisově životě a díle a také unikátní svědectví o osobních setkáních s tímto velkým umělcem a myslitelem. Bezesporu nejvýznamnějším českým překladem z lotyšské literatury před druhou světovou válkou byla prozaická poéma U Strauménů Edvartse Virzy. Tato apoteóza odvěkého životního řádu, jenž je zapsán v tradicích předků a ve velké knize přírody, zazněla jako svébytné lotyšské poselství českým čtenářům v tragickém roce 1939.
Sovětský svaz vymazal pobaltské státy z mapy Evropy, ale naše předválečné styky zapomenuty nebyly. Události roku 1968 v Československu měly v Lotyšsku bouřlivý ohlas, protože Lotyši měli se sovětskou okupací bezprostřední tragickou zkušenost. Není proto divu, že při hokejových zápasech ČSSR-SSSR Lotyši nefandili "svému" mužstvu, ale našemu. Už v polovině 80. let v Lotyšsku začala "zpívající" revoluce, obdoba naší "sametové". Lotyši mají totiž silnou tradici sborového zpěvu a unikátní bohatství lidových písní, kolem milionu dvou set tisíc. Je v nich ukryt klíč k lotyšské národní identitě. Lotyši říkají, že svoji svobodu si vždy "vyzpívali": "Žijeme, proto zpíváme. Zpíváme, proto žijeme". Stalo se tak už za národního obrození, kdy se v roce 1873 poprvé konaly masové Svátky písní. A bylo tomu tak i na dvacátých Svátcích písní v roce 1990, kde se poprvé sešlo mnoho desítek tisíc zpěváků i diváků z Lotyšska a z exilu. Na posledních svátcích si už tento obrovský sbor zazpíval česky Smetanovo Proč bychom se netěšili.
I když některé z našich poválečných styků byly poplatné tehdejší složité době, od šedesátých let byly na obou stranách zprostředkovávány cenné kulturní hodnoty. Na české straně se o to zasloužil především profesor Univerzity Karlovy Radegast Parolek, zahraniční člen Lotyšské akademie věd a nositel Řádu tří hvězd, jenž do češtiny přeložil hrdinský epos Láčplésis Andrejse Pumpurse, výbor z Rainisovy poezie, poetické pohádky Kárlise Skalbeho, výbor lotyšských lidových písní a je také autorem jediné české monografie o lotyšské literatuře. Cenná díla lotyšské prózy přeložil Vojtěch Gaja, např. novely Rúdolfse Blaumanise, Jánise Akuraterse, romány Albertse Belse aj. Obor lotyšský jazyk a literatura se od roku 1990 vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, naopak čeština se studuje na Lotyšské univerzitě v Rize. Absolventi těchto oborů se budou moci podílet např. na sestavení prvního lotyšsko-českého slovníku (zatím existuje jen česko-lotyšský) a na dalších překladech lotyšských a českých literárních děl. Kulturně činná jsou také velvyslanectví obou zemí; v Praze bylo dokonce zřízeno Lotyšské kulturní centrum. Na obou stranách byly obnoveny předválečné společnosti: Česko-lotyšský klub a Lotyšsko-česká společnost.
Podobně jako prezidenta Masaryka si dnes Lotyši cení Václava Havla, jehož některé disidentské stati byly v Lotyšsku publikovány dříve, než to bylo možné u nás. Náš prezident byl v Lotyšsku vřele přijat při své státní návštěvě v roce 1996 a byl také vyznamenán Řádem tří hvězd. Bývalý lotyšský prezident Guntis Ulmanis Prahu oficiálně navštívil dokonce dvakrát - v roce 1994 a 1999. Dnes se mezi našimi státy rozvíjí všestranné partnerství v rámci západoevropského a transatlantického integračního procesu. Máme možnost se bez překážek navštěvovat, čehož zvlášť Lotyši hojně využívají. A můžeme svobodně navazovat na bohatou a úctyhodnou tradici našich vzájemných vztahů. Jsou cenné svým humanistickým, všelidským rozměrem, který mají už od dob ochranovských kazatelů, a mohou přispívat i k novým pohledům na naši vlastní národní identitu.
Text: Pavel Štoll