Ojars Kalninš
Přestože od vyhlášení nezávislosti v roce 1991 Lotyšsko již urazilo na cestě k znovunastolení spravedlivé a demokratické společnosti značný kus cesty, překonat všechny aspekty sovětského dědictví není nikterak snadné. Součást tohoto dědictví byl i segregační vzdělávací systém, který rozděloval etnické Lotyše a Rusy. Letos lotyšská vláda vstupuje do šestého roku osmiletého reformního programu, který by měl ukončit toto dědictví minulosti. Přestože má program podporovat sociální integraci, rovné příležitosti a občanství pro všechny, kteří v Lotyšsku žijí, setkal se u některých opozičních politiků a části ruského obyvatelstva s odporem. Proč etničtí Rusové nesouhlasí s reformou, která jim má umožnit přístup ke vzdělání, zaměstnání a občanské angažovanosti?
Odpověď je částí sovětského dědictví, které podněcuje některé politiky, aby využívali obav a sociálního rozdělení části obyvatelstva.
Během sovětské okupace se stovky tisíc sovětských občanů, převážně etnických Rusů, usadily v Lotyšsku, kde i zůstaly po rozpadu Sovětského svazu. Mnozí Rusové se sem dostali v rámci Stalinovy politiky rusifikace. Většina mluvila pouze Rusky stejně jako jejich děti a vnuci. Když Lotyšsko v roce 1991 obnovilo svoji nezávislost, ocitli se najednou v zemi, která znovu získala svoji národní suverenitu, státní jazyk a identitu. Byli to bývalí sovětští občané, etnicky převážně Rusové, kteří najednou žili v Lotyšské republice.
Po přijetí Zákona o státním občanství v roce 1994 vznikl roku 1995 Úřad pro udílení státního občanství, kde mohli bývalí sovětští občané zažádat o lotyšské občanství. Všichni trvale žijící v zemi, kteří složili zkoušku z lotyštiny a historie se tak mohli stát lotyšskými občany. Naturalizace však pokračovala pomalu částečně proto, že značné množství etnických Rusů neovládalo lotyštinu. Proto roku 1996 vznikl program výuky lotyšského národního jazyka, aby se tak všem usnadnilo získat jazykové dovednosti, které opravňovaly k udělení občanství.
Naturalizační proces však kvůli obtížím spojených s výukou jazyka i nadále pokračoval pomalu zvláště mezi staršími lidmi. Všeobecně se však předpokládalo, že pro mladší rusky mluvící obyvatelstvo to nebude představovat žádný větší problém. Protože však mnozí etničtí Rusové pokračovali ve studiu na jedné ze 159 výlučně ruských státních škol, proces naturalizace i nadále zaostával.
Fakt, že se zachovaly školy s výukou v ruštině, byl jakýmsi gestem dobré vůle v obtížném období přechodu, ale brzy se ukázalo, že tento stav ve skutečnosti podporuje segregaci a následně faktickou diskriminaci. Žáci mluvící pouze rusky nemohli získat občanství, obtížně se integrovali do lotyšské společnosti a jejich možnosti získat vyšší vzdělání a uplatnění na trhu práce byly omezené.
Za účelem nápravy této situace byl roku 1998 přijat Školský zákon. Jeho účelem bylo zvýšit dovednost v používání lotyšského jazyka a současně ochránit práva studentů navštěvovat školy pro menšiny, kde bude výuka probíhat v jednom z osmi menšinových jazyků. Ruským žákům i příslušníkům dalších menšin se tak zaručovala dvojjazyčná výuka, která jim i nadále umožní zachovat si tradice a etnickou identitu a současně i osvojit si jazykové dovednosti umožňující plně se účastnit občanského života v zemi.
Program zavádění lotyštiny na školách pro menšiny zahrnoval postupné zavádění dvojjazyčných vyučovacích hodin po dobu několika let, aby tak měli studenti i rodiče čas se na změny připravit. Ve školním roce 2002/2003 byly na základních školách zavedeny dvojjazyčné osnovy. Osnovy se zvýšeným podílem lotyštiny pro školy druhého stupně vstoupily v platnost v září 2004.
Osmiletý program byl rozvržen tak, aby žákům poskytl potřebný čas na přechod na dvojjazyčnou výuku. Během prvních pěti let nikdo neprotestoval. Ale v roce 2003, když se začaly připravovat změny na školách druhého stupně, postavily se některé politické organizace proti těmto změnám. Někteří studenti škol druhého cyklu, povzbuzováni některými radikálním poslanci a pod vedením dospělých aktivistů, začali organizovat protesty proti závěrečné fázi programu. Dožadovali se změny zákona, aby ve státem financovaných ruských školách ruština zůstala jediným vyučovacím jazykem.
Rozsah a agresivita protestů v posledním roce zesílila, protesty se stávaly stále více konfrontační a rafinovanější a navíc se jim dostávalo finanční podpory z neznámých zdrojů. Do sporu vstoupila i ruská vláda tím, že Školský zákon odsoudila a vyjádřila podporu protestnímu hnutí. Politici podporující protesty v Lotyšsku i v Rusku začali předkládat další požadavky. Nevystupují pouze proti školské reformě, ale začali vznášet požadavky i na změny lotyšské politiky v oblasti jazykové a udílení občanství. Takové požadavky by vedly k prohloubení segregace a k ochromení integračních snah v zemi. Je to ostatně politika, kterou ruská vláda vůči Lotyšsku po léta uplatňovala.
Navzdory ruským protestům, které se rovnají zasahování do vnitřních záležitostí země, se lotyšské politice v oblasti jazykové a školské, jakož i v politice udílení občanství, dostalo široké mezinárodní podpory. V této oblasti bylo nutno dosáhnout mezinárodních standardů už proto, aby se země mohla stát členem EU a NATO. Do obou těchto organizací Lotyšsko vstoupilo v první polovině tohoto roku. Rada Evropy stejně jako OBSE také potvrdila lotyšskou politiku, zejména pokud jde o reformu školství.
Po studijní cestě do Lotyšska v březnu 2004 monitorovací výbor Rady Evropy prohlásil, že protestní hnutí "má málo společného s občanskou společností či s tradičními hnutími, jak je chápe západní svět," ale vedou jej radikální živly, kterým se údajně dostává morální a materiální podpory z Ruska. RE důrazně doporučila Rusku, aby ustalo ve svém kontraproduktivním zasahováním do vnitřních záležitostí Lotyšska.
Protesty jsou skutečně kontraproduktivní. Žáci, kteří odmítají navštěvovat vyučování, nejenže ohrožují vlastní vzdělání, ale omezují možnost výběru zaměstnání a celkově se odcizují společnosti země.
Mezinárodní organizace, které v Lotyšsku sledovaly tuto záležitost, se shodly na tom, že je nutno urychlit společenskou integraci bývalých sovětských občanů a proces naturalizace uspíšit. Těchto cílů je však možno dosáhnout pouze tak, že všichni obyvatelé Lotyšska budou ovládat lotyšský jazyk.
Padesát let okupace a sovětské dědictví násilné rusifikace, etnické segregace a útlaku, to vše napáchalo nezvratné škody na celých generacích Lotyšů i Rusů. Někdy se zdá, že se tyto škody nedají napravit. Program lotyšské reformy školství si klade za cíl připravit aspoň příští generace na spravedlivější život, kde všichni budou mít rovné příležitosti společenského uplatnění v demokratickém a prosperujícím Lotyšsku, součástí sjednocené Evropy.
Ojars Kalninš je ředitelem Lotyšského institutu, spolupředseda Lotyšské transatlantické organizace a bývalý lotyšský velvyslanec ve Spojených státech (1993 – 2000).