Fyzické aktivity v podobě různých her se na území Lotyšska pěstují jak ve městech, tak na venkově už po staletí.
První sportovní kluby a spolky, založené v některých městech už v první polovině 19. století, ohlásily začátek organizovaného sportovního hnutí v Lotyšsku.
Druhá rižská cyklistická společnost v roce 1912
Mezi nejoblíbenější kluby a spolky patřil Myslivecký spolek města Rūjiena (1835), Plavecký spolek města Jelgava (1851), Rižský střelecký spolek (1859), Rižský gymnastický klub (1862), Rižský šachový klub (1869), Rižský veslařský klub (1872), Rižský carský plachtařský klub (1878), První rižská cyklistická společnost (1886) a následovalo mnoho dalších.
Před první světovou válkou byla Riga vedle Petrohradu, Moskvy, Kyjevu a Revalu (Tallinu) jedním z největších sportovních center carského Ruska.
18. prosince 1911 byl založen Baltický olympijský výbor (BOV), jehož cílem bylo koordinovat své aktivity s Ruským olympijským výborem při výběru sportovců z pobaltských provincií na olympijské hry. Je zajímavé, že tento nápad podpořil švédský konzul v Rize a pomohl při vyslání některých představitelů BOV do Stockholmu, aby se seznámili s místem olympijských soutěží.
V roce 1912 na 30 sportovců z Lotyšska soutěžilo jako součást družstva ruského impéria na V. olympijských hrách ve Stockholmu ve čtyřech disciplínách - ve vzpírání, cyklistice, střelbě a lehké atletice. Student z Rigy H. Blauss ve střelbě vybojoval bronzovou olympijskou medaili.
Organizátorem druhé všeruské olympiády v roce 1914 bylo Rižské sportovní sdružení. Lotyšský oštěpař N. Šedrevics (sportovní spolek Union), účastník V. olympijských her ve Stockholmu, překonal vzdálenost 50 m a výsledek 52,98 m mu přinesl zlatou medaili.
18. listopadu 1918 Lotyšsko vyhlásilo nezávislost, od cizích vojsk bylo ovšem lotyšské území osvobozeno po mnoha těžkých bojích až v polovině roku 1920. Lotyšsko ihned začalo budovat demokratickou společnost. Bylo založeno množství národních sportovních organizací. První byl Armádní sportovní svaz, iniciátor a organizátor prozatímního Lotyšského olympijského výboru (22. srpna 1920) a prvních všelotyšských sportovních slavností. Slavnosti se konaly na obnoveném stadionu vyzdobeném lotyšskými vlajkami 19. září 1920 a přilákaly 340 účastníků a kolem 8 000 diváků. Této velké sportovní události byl přítomen i první lotyšský prezident J. Čakste a členové vlády.
6. března 1921 byl v Rize založen Prozatímní svaz lotyšských sportovních organizací, jehož cílem bylo sjednocení sportovních organizací a vytváření systému ve sportovním životě. O rok později, 23.dubna 1922, se Prozatímní svaz stal Sdružením lotyšských sportovních organizací (Latvijas Sporta Organizāciju Apvienība), který zahrnoval různé sportovní spolky a společnosti, včetně Lotyšského olympijského výboru (LOV). Předsedou Sdružení, jenž se podle stanov stal také prezidentem LOV a členem Mezinárodního olympijského výboru (MOV), byl zvolen J. Dikmanis.
Francouzský velvyslanec v Lotyšsku hrabě de Martel opatřil pro LOV informace o olympijských hrách v Paříži v roce 1924. MOV uznal LOV v roce 1923.
V prvním období existence Lotyšské republiky po roce 1920 bylo založeno mnoho nových sportovních klubů a organizací, mezi nimi Armádní sportovní svaz (1920), Lotyšský svaz lehké atletiky (1921), Lotyšský fotbalový svaz (1921), Dělnický sportovní svaz (1921), Rižský městský sportovní klub (1921), Lotyšský policejní sportovní klub (1922), Lotyšský svaz zimních sportů (1923), ruský gymnastický svaz Sokol (1922), židovský sportovní klub Maccabi, obnovený v roce 1924, a následovalo mnoho dalších.
V roce 1922 bylo rozhodnutím lotyšské vlády založena podle vzoru Spojených států sdružení YMCA (Křesťanské sdružení mladých lidí). V období těsně po první světové válce se YMCA zapojila nejen do sportovních činností (lehká atletika, kopaná, košíková, odbíjená), ale také se zúčastňovala kulturních a vzdělávacích akcí a stala se velmi populární organizací pro přibližně 100 000 mladíků.
V období mezi dvěma světovými válkami se lotyšští sportovci zúčastnili sedmi olympijských her: čtyř letních a třech zimních a řady mezinárodních soutěží, přičemž studenti se zúčastnili několika světových univerziád. Lotyšští sportovci vyhráli jednu stříbrnou (v Los Angeles, 1932) a dvě bronzové olympijské medaile (v Berlíně, 1936). Mnoho mezinárodních soutěží a závodů, včetně regat, bylo pořádáno v Lotyšsku.
Druhá světová válka Lotyšsko brutálně zavlekla do řady dramatických událostí. V srpnu 1940 bylo Lotyšsko anektováno Sovětským svazem, který zavedl totální centralizmus a znárodňování ve všech oblastech podle sovětských zákonů a předpisů, čímž od základů změnil demokratický stát a jeho společenský život. Následně byly všechny sportovní kluby a spolky zakázány. Od června 1941 do května 1945 bylo Lotyšsko okupováno nacistickým Německem.
Po druhé světové válce zůstalo Lotyšsko začleněno do SSSR jako jedna z patnácti sovětských socialistických republik a sportovní systém byl reorganizován podle sovětského centralizovaného vzoru. V roce 1951 byly rozhodnutím Ministerského komisariátu Lotyšské sovětské socialistické republiky zakázány všechny dobrovolné sportovní organizace v Lotyšsku, včetně sportovních klubů s dlouholetou tradicí. V roce 1951 MOV uznal Olympijský výbor SSSR, a proto od roku 1952 měli lotyšští sportovci jedinou možnost - začlenit se do družstva SSSR. Je důležité zdůraznit, že Lotyšský olympijský výbor nikdy svou účast v MOV nezrušil, ani mezinárodně uznané lotyšské sportovní federace a společnosti nikdy neopustily příslušné mezinárodní federace. Většina členů Lotyšského olympijského výboru unikla před sibiřskými lágry útěkem na Západ. Historické dokumenty podávají svědectví o zoufalých neúspěšných pokusech exilových členů LOV vydobýt si od MOV povolení k účasti na OH v Londýně v roce 1948. Mnozí lotyšští sportovci zemřeli v sibiřských lágrech, mezi ně patřil mezinárodně známý šachový mistr V. Petrovs; politik, ministr a předseda Svazu lotyšských sportovních organizací (1934-1936) M. Skujenieks; vítěz mistrovství světa (střelba z pistole, 1937) K. Kļava; profesor tělesné výchovy, člen LOV V. Cekuls; účastník OH v roce 1912 a 1924 v chůzi na dlouhé vzdálenosti A. Ruks; desetibojař a nositel olympijského diplomu J. Dimza a mnozí jiní.
Po druhé světové válce lotyšské komunity ve Spojených státech, Austrálii, Kanadě, Německu a ve Velké Británii založily lotyšské sportovní organizace a pořádaly různé sportovní soutěže. Největší a nejdůležitější událostí byly Celosvětové lotyšské sportovní hry.
V období od začátku 20. století do obnovení nezávislosti 21. srpna 1991 se olympijských her zúčastnilo více než 300 sportovců z Lotyšska. Toto období zahrnuje carské Rusko (1912), první Lotyšskou republiku (1918-1940) a roky sovětské okupace (1945-1991). Do počtu sportovců jsou zahrnuti i ti Lotyši, kteří žili v zahraničí a přidružili se k týmům zemí, v nichž žili. Celkový počet olympijských cen za toto období činí 20 zlatých, 28 stříbrných a 15 bronzových medailí.
Gorbačovská perestrojka vzbudila v sovětském impériu, zvlášť ve třech pobaltských státech, které si stále ještě pamatovaly časy prvních demokratických republik, naději, že dojde k velkým změnám. Je důležité se zmínit o tom, že první odvážné pokusy změnit sovětské předpisy ve sportovním systému se odehrály už v roce 1988, kdy Lotyšská sportovní konference jednomyslně odhlasovala obnovu LOV a schválila několik usnesení týkajících se lotyšského sportovního systému na všech úrovních. Lotyšská olympijská akademie (LOA) byla založena 21. března 1989.
4. května 1990 schválil Nejvyšší sovět Lotyšské SSR Deklaraci o nezávislosti s přechodným obdobím, jejímž cílem byla obnova nezávislosti Lotyšské republiky.
První schůze představitelů obnovených olympijských výborů třech pobaltských států s vedením MOV se konala na podzim 1990 v Lausanne. Pobaltští představitelé informovali MOV o obnovených olympijských výborech a o svém přání zúčastnit se příštích OH v Albertville ve Francii. Odpověď MOV byla ovšem záporná, poněvadž tyto tři státy byly politicky stále závislé na SSSR.
Už zmíněná Deklarace nabyla účinnosti 21. srpna 1991, kdy Lotyšsko po zhroucení SSSR oficiálně vyhlásilo obnovu nezávislosti. S návratem demokracie a svobody byl i lotyšský sportovní systém svědkem velkých změn.
Podle lotyšské tradice a sportovních stanov Rady Evropy sportovní trendy a programy vytyčují rozvoj ve třech směrech: 1) sport pro všechny, včetně invalidů a handicapovaných lidí, 2) sport pro děti a mládež, 3) špičkový sport.
Nejdůležitější události, které pomohly uskutečnit změny v lotyšském sportu směrem k evropskému demokratickému systému a mezinárodní integraci, byly následující:
- uznání LOV a obnovení jeho členství v MOV 18. září 1991
- začlenění LOA do Mezinárodní olympijské akademie
- obnova různých sportovních společenství a federací v příslušných mezinárodních organizacích
- vstup Odboru lotyšského sportu při Ministerstvu školství a vědy (vládní sportovní organizace) do Výboru pro rozvoj sportu Rady Evropy 13. května 1992.
Po uznání MOV 18. září 1991 se lotyšští sportovci zúčastnili OH v Albertville, Barceloně, Lilehammeru, Atlantě a Naganu, odkud si domů přivezli dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili. Příprava sportovců na OH probíhá v jednotlivých federacích za finanční a metodologické asistence nevládní organizace "Lotyšský olympijský tým".
Byly také založeny mnohé nevládní sportovní organizace, federace, sdružení a spolky, které se z větší části připojily k příslušné mezinárodní federaci. Po všech těchto organizacích se vyžaduje rozvoj sportu ve výše zmíněných třech směrech v zájmu zdraví lotyšské populace. Zvláštní pozornost se věnuje dětem a mládeži.
Zastřešující nevládní sportovní organizace - Rada lotyšské sportovní federace - je členem Evropské nevládní sportovní organizace (ENGSO). Vládní sportovní organizace - Odbor lotyšského sportu při Ministerstvu školství a vědy - je odpovědná za podporu aktivní činnosti ve všech sportovních odvětvích.
Na děti a mládež se vztahuje požadavek povinných hodin tělocviku ve škole. Vládní sportovní instituce - Lotyšské mládežnické sportovní centrum a nevládní Lotyšská školní sportovní federace odpovídají za vypracování metodických materiálů a organizaci soutěží. Všechny školy v Lotyšsku jsou zapojeny do soutěží Všelotyšského zimního a letního olympijského dne, které pořádají dvě zmíněné organizace spolu s LOV.
"Sport pro všechny", pro každý věk a sociální skupinu je prosazován Organizací podnikového sportu, Svazem lotyšských mistrů sportu, Federací školního sportu, Společností ženského sportu, všemi sportovními federacemi a společnostmi, různými sportovními organizacemi pro invalidy a jinými.
Nejpopulárnější letní sporty v Lotyšsku jsou košíková, volejbal, házená a atletika, a zimní sporty - hokej, biatlon, sáňkařství a boby.
Lotyšské sportovní organizace, jak vládní, tak nevládní, navázaly aktivní a širokou mezinárodní spolupráci a lotyšští sportovci jsou na mezinárodní sportovní aréně známí svými úspěchy na olympijských hrách, paralympijských hrách, speciálních olympiádách, mistrovstvích světa, mistrovstvích Evropy a jiných mezinárodních soutěžích.
Stříbrná medaile, kterou získal chodec Jānis Daliņš na olympijských hrách v Los Angeles v roce 1932 a jeho početná působivá vítězství na mezinárodních soutěžích nebyla jen začátkem mezinárodního uznání sportovních úspěchů nezávislého Lotyšska, ale také inspirací pro mládež k účasti na sportovních akcích a zápasu o vítězství na mezinárodních soutěžích.
Za zmínku stojí také to, že Lotyšské národní družstvo v košíkové získalo v roce 1935 zlatou medaili na mistrovství Evropy a v roce 1939 stříbrnou.
Jānis Lūsis
Velkou pýchou pro Lotyšsko jsou čtyři olympijští mistři v hodu oštěpem: Inese Jaunzeme v Melbourne, 1956; Jānis Lūsis v Mexiku, 1968; Elvīra Ozoliņa v Římě, 1960; Dainis Kūla v Moskvě, 1980, a osmnáctinásobné vítězky poháru Evropy v 60. a 70. letech - ženské družstvo v košíkové TTT.
Olympijské hry v Sydney v roce 2000 přinesly Lotyšsku poprvé v historii plnou sadu olympijských medailí. Igors Vihrovs vyhrál zlatou medaili v prostných, Aigars Fadējevs zopakoval úspěch Jānise Daliņše z roku 1932 a získal stříbrnou medaili na 50 km chůze, Vsevolods Zeļonijs vybojoval v judu bronzovou medaili.
Uļjana Semjonova
Střední útočnice TTT, slavná 2,12m vysoká Uļjana Semjonova, dvojnásobná olympijská mistryně, trojnásobná mistryně světa a desetinásobná mistryně Evropy byla jmenována jednou z nejlepších světových hráček v Síni slávy v USA v roce 1993. Lotyšský sport se může pochlubit 20 olympijskými vítězi, 101 mistry světa a 150 mistry Evropy, kteří jsou většinou Lotyši, ale také sportovci a sportovkyně patřící k různým národnostem žijícím v Lotyšsku.
První hry Baltského moře jako nové regionální hry se konaly v Tallinu v roce 1993 a druhé ve Vilniusu v roce 1997. Další hry Baltského moře budou pořádány v Rize.
Hlavní vzdělávací a výzkumnou institucí pro učitele tělocviku, trenéry a sportovní managery je Lotyšská sportovní pedagogická akademie. Učitele tělocviku připravuje také Pedagogická vysoká škola v Liepāje a Pedagogická univerzita v Daugavpilsu.
Lotyšské muzeum sportu vystavuje exponáty charakterizující sport v Lotyšsku v 19. a 20. století, včetně asi 80 000 různých trofejí a sportovních předmětů. Je to vzdělávací a informační centrum pro lotyšské obyvatelstvo.
© Text: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., Lotyšská akademie věd
© Lotyšský institut, 2004
Tento informační materiál lze volně kopírovat, šířit a citovat pod podmínkou uvedení Lotyšského institutu jako zdroje.
Lotyšský institut je nezisková organizace (státní společnost s ručením omezeným) určená k šíření znalostí o Lotyšsku v zahraničí; připravuje publikace o rozmanitých aspektech Lotyšska v různých jazycích.