Co je lidový kroj
Lotyšský národ zdědil po předchozích generacích vedle jiných cenností také lidový kroj. Do dnešní doby se zachoval a je znám především slavnostní oděv. Ten se jako krásná ozdoba a drahá vzpomínka pečlivě uchovával a ozdoboval své nositele po celé generace. Čas ovšem nebyl šetrný ke každodennímu oblečení. K lidovému kroji však patří vše, co si jeho vlastním vytvořil k odívání při různých příležitostech a v různých ročních obdobích.
Dnes se výrazem "lidový kroj" v Lotyšsku označuje oděv, který v minulosti nosily původní národy Lotyšska, to znamená Baltové a Lívové. Základ lotyšského obyvatelstva tvořili venkované - zemědělci, rybáři a řemeslníci. Jejich oblečení je důležitým historickým zdrojem a součástí kulturního dědictví. Spolu s lidovými kroji se z dávné minulosti do dneška zachovaly zprávy o dávných postupech při zhotovování a zdobení oblečení. Tradice nutila lidi přemýšlet, tvořit a věřit stejně jako předchozí generace.
Vznik lidového kroje
Věci měly dříve pro lidi větší cenu než dnes. Sváteční oděv proto mohl pamatovat více generací, neboť bohatě zdobené předměty - brože, šátky, vzorkované pásy, čelenky - se dědily z pokolení na pokolení a nosily se o svátcích spolu se součástmi oblečení vzniklými v pozdější době. Každá z těchto věcí má svou historii a osud, který pro nás zůstává většinou neznámý; s jistotou ovšem můžeme říci, že každá součást oděvu kdysi měla svého tvůrce a svého nositele a že každý předmět patřící k lidovému kroji, je jediný svého druhu na světě. I při dodržování krajové tradice vždy vznikala vlastní varianta, která se nikdy neopakovala.
Dámský oděv
První kroje vznikaly ve 13. století. Dámský oděv se skládal ze lněné košile s dlouhým rukávem, která za dobu kolem tisíce let zachovala svůj původní tvar tuniky. Košile lidového kroje má v dnešním pojetí zároveň funkci spodního prádla i svrchní košile či dámské halenky. Košile a sukně se během celé doby jejich nošení šily z látek pravoúhelného tvaru bez použití střihů.
Sukně. Před 19. stoletím jsou známy sukně nešité - vznikaly omotáním látky kolem boků a v pasu stažené pásem. Na území obydleném Lívy se nosily sukně, které pokrývaly i horní část těla. Tvořily je dva kusy látky - přední a zadní díl, které se na ramenech spínaly, nebo se v pozdější době spojovaly pomocí nitě, a v pasu byly ovinuty tkaničkou nebo tkaným pásem. Z tohoto oděvu se později vyvinula sukně s přišitou horní částí a z omotané sukně, která pokrývá tělo pod pasem, vznikla sešitá sukně s nařaseným horním okrajem.
Pás (lotyšsky: josta). Základní funkce pásu byla udržovat sukni v pasu a také stáhnout samotný pas, což bylo zvlášť důležité při fyzické práci. Je třeba se zmínit o tom, že vzorkované pásy nosily výhradně ženy, a máme jistý důvod se domnívat, že tyto vzory jsou spojeny s tradicemi kultu plodnosti. Délka pásu mohla být různá. Pásy dlouhé 3m a více, se omotávaly kolem pasu ve více vrstvách.
Šátek přes ramena. Ve všech krajích byl charakteristickou součástí oděvu šátek (lotyšsky: villaine) - pravoúhlý nebo čtvercový kus vlněné látky, který se nosil přes ramena. Je možné, že svým původem je tato část lidového kroje nejstarší, ale důležité místo v oděvním kompletu si zachovává ve všech dobách existence kroje. Tento šátek se k oděvu nosil s dvojím významem - vyzdobené šátky, tedy s výšivkou, protkaným lemem nebo s jinou ozdobou, byly nejkrásnější součástí svátečního oblečení a jednoduché šátky, běžně kostkované, se nosily pro zahřátí.
V létě se nosily lněné šátky přes ramena. V 18. a 19. století měly sváteční šátky bílý anebo vzácně i modrý podklad. Z dávnějších dob jsou především známy tmavě modré šátky s bronzovou ozdobou. Úkolem svátečního šátku je zdobit a chránit svou nositelku - šátek ji jakoby ohraničil od okolního světa. Šátků přes ramena, sukní, různých pokrývek hlavy se někdy nosilo více najednou. Tento zvyk je třeba spojovat s touhou zvětšovat a také potvrzovat blahobyt nositele.
Pokrývka hlavy. Zvyk označovat pomocí pokrývky hlavy rodinný stav nositelky má asi tisíciletou historii. Symbolická pokrývka hlavy dívek je čelenka či věneček (lotyšsky: vainags), kterou směla dívka nosit od dosažení věku iniciace do svatby. V lívských krajích je touto symbolickou pokrývkou hlavy stuha (lot. lente). Vdané ženy vždy nosily pokrývku hlavy při slavnostních příležitostech, byl to zvyk, který přetrval až do 18. a 19. století. V této době se na lotyšském území nosily různé druhy čepců. Ve všední den jak ženy, tak dívky nosily kolem hlavy podomácku utkané lněné nebo vlněné šátky. Na konci 18. a v 19. století se k lidovému kroji nosily také průmyslově vyrobené hedvábné šátky, a to buď kolem hlavy, nebo kolem ženského čepce anebo přes ramena. Pokrývky hlavy jsou tou částí oděvu, pro jejichž výrobu se nejvíce používaly kupované materiály - skleněné perličky, krajky, tkaniny.
Pánský oděv
U pánského oděvu se vliv městské módy objevuje dříve než u dámského. Košile, stejně jako u žen, sice zachovávají tvar tuniky, ale kalhoty a kabátky už v 18. století napodobují městskou módu, i když jsou ušity z podomácku vyrobené látky.
Také armádní stejnokroje ovlivnily pánský oděv, především se to projevuje na detailech oblečení - klopách a nášivkách. Zatímco ženy si oblečení nejčastěji šily samy, muži si najali krejčího. Jako materiál kabátků a kalhot sloužilo sukno - nejčastěji v přírodní šedé barvě, sváteční kabáty se šily i z bílé látky. Dlouhé kabáty se nosily stažené pásem. Ve východní části Lotyšska nosili muži pletené či tkané pásy (lot. celaine). Pro západní část (Kurzeme) jsou charakteristické pásy kožené, kovové, nebo kožené s kovem. Délka kalhot byla do poloviny 19. století většinou pod kolena - na nohy se natahovaly pletené ponožky až po kolena. Dlouhé kalhoty začali muži nosit až na konci 19. století. Nejoblíbenější pokrývkou hlavy byl klobouk, vyhotovený z vlněného sukna, někdy zdobený ovinutou stuhou. V létě se nosily klobouky, upletené ze žitné slámy.
Obuv
Jak u žen, tak u mužů byl základní obuví jistý druh kožených láptí (lot. pastalas). Sloužily jako každodenní i sváteční obuv. Za chladného počasí se do láptí dalo obout i více párů ponožek. Dříve se místo ponožek nohy balily do onucí. Při práci se onuce používaly dokonce ještě na začátku 20. století. K svátečnímu oděvu se nosily také boty a holínky, které do jisté míry charakterizovaly blahobyt nositele.
Šperky
Majetnost určovalo také množství šperků k lidovému kroji. K spínání košil a šátků přes ramena sloužil zvláštní druh spon či broží (lot. sakta). V 17. - 19. století se v různých šperkařských střediscích vyvinuly různé varianty těchto spon, v nichž pociťujeme jak vliv renesance a baroka, tak i tradici místního kraje. Šperky se většinou vyráběly ze stříbra. Spony z dílen kurzemských mistrů jsou někdy pokryté bronzem. Povrch spony zdobí "kameny" z červeného, někdy i zeleného skla. Jantarové košilové brože, korále, dvojité knoflíky jsou charakteristickou ozdobou krojů jižní Kurzeme. Kulatá sluníčka, vyrytá na sponách a knoflících svědčí o spojitosti jantaru se solární symbolikou.
Ornamenty
Sváteční oděv se zdobil vyšitým nebo pleteným vzorem, který činil oděv vizuálně působivějším, jedinečným a zvláštním. Pro lotyšské lidové umění je typický geometrický vzor. Ozdobu tvoří prvky, které se spojují v jednotnou kompozici. V lotyštině se používá pro "ornament" i "psaní" stejné slovo, což naznačuje, že zdobením předmětu se sděluje jistá myšlenka či přání. Právě lidové kroje jsou nejdůležitějšími uchovateli vzorů a ozdobných zvyků.
Barvy
Také barvy mají důležité místo v ozdobě oděvů. Lidové kroje se vyráběly především z vlny nebo lnu. Tyto látky už od přírody mají bílou a šedou barvu. Nitě se v minulosti barvily přírodními barvivy - hlavě rostlinami, které se vyskytují v Lotyšsku. Vzor nejstarších předmětů - rukavic, šátků přes ramena, pásů, se skládá z kompozice čtyř barev - z červené, modré, zelené a žluté. Tyto barvy se v různých odstínech a proporcích vyskytují v každé součásti kroje, která je zdobena vlněnou přízí. Přísné zachovávání této tradice nás vede ke spojitosti zmíněné barevné kombinace s magickými představami.
V lotyšském folkloru je bílá barva považována za magickou a má zvláštní postavení. Slovo bílý (lot. balts) je často použito jako synonymum pro slovo čistý, dobrý, posvěcený. Bílá barva byla považována za vhodnou pro sváteční oděv.
U Lotyšů, stejně jako u jiných východoevropských národů, najdeme v ozdobách oděvů často také červenou barvu. Červený odstín se od pradávna spojuje s představou ohně, krve, života. Červenou bavlněnou nití se tvoří tkané nebo vyšívané ozdoby lněných předmětů - zástěr, pokrývek hlavy, košil.
Černá barva se považovala za "pánskou". Pro lidové kroje není typická. Používání černé barvy u selských oděvů začalo až v 2. polovině 19. století a najdeme ji skoro výhradně jen ve spojení s jinými barvami, například jako základ pruhované sukně nebo vzorkovaných rukavic.
Regionální rozdíly
Na různých místech Lotyšska se vyvinuly různé tradice odívání. Sedláka vázalo ke svému domu a půdě zvláštní pouto. Většinou strávil celý svůj život na jednom místě, aniž poznal vzdálenější okolí. Všechno potřebné oblečení se v zásadě vyrábělo doma a v každé oblasti existovala vlastní oděvní tradice. Dokud trval tento stav, existovaly i lidové kroje s rysy charakteristickými pro každý kraj. Městské prvky vstupují ve větší části Lotyšska nejdříve do slavnostního oděvu, pro všední den se ještě na jistou dobu zachoval podomácku vyráběný oděv. Jako výjimku a zvláštní fenomén zde musíme uvést několik oblastí v kraji Kurzeme - Nicu, Rucavu a Alsungu. V těchto oblastech se lidový kroj jako sváteční oděv zachoval až do poloviny 20. století, i když v běžném životě už úplně převládaly kupované oděvy. Živé pouto s tradicemi lidového kroje úplně nevymizelo v těchto oblastech dodnes.
Lidové kroje v současnosti
Tím, že pozbyly účasti na reálném běhu života, se lidové kroje staly jedinečnou, v muzeích uchovávanou cenností. Avšak i v současnosti ve společnosti existuje přání napodobovat lidové kroje. Dnes se lidový kroj spojuje s vyjadřováním národní příslušnosti, se svátky a se zvláštními událostmi. Jedna z takovýchto událostí je v Lotyšsku Svátek písní a tanců, kdy si kroj oblékne nejen tisíce zpěváků a tanečníků, ale i mnozí diváci. Lidový kroj o svátcích posiluje pocit jednoty a uchovává dědictví zanechané předchozími generacemi. Spolu s písněmi a tancem prezentuje lidový kroj lotyšské kulturní dědictví ve světě.
Každá věc existuje tak dlouho, dokud ji někdo potřebuje. I v současnosti je po lidových krojích poptávka. Pro jednotlivce i organizace kroje šijí pracovnice v ateliérech užitého umění. Umění napodobovat lidové kroje se učí i velice mladí lidé. Studenti řemeslnických škol prezentují často jako svou diplomovou práci vlastnoručně zhotovený kroj, který vznikal několik roků, během nichž se trpělivě učili tkát, vyšívat a jiné dovednosti nezbytné k výrobě kroje. Při zhotovování krojů pro vlastní potřebu se seznamují s historií rodu, protože se snaží vybrat si vzor podle oblasti, dokonce i vesnice, kam sahají kořeny jejich předků.
Umělecké hodnoty uchované v lidových krojích přetrvávají jak v dílech profesionálního umění, tak i v úpravách běžných předmětů a pomáhají Lotyšům odlišit se od jiných národů.
I když vývoj tradic lidového kroje patří minulosti, přání, zděděné přes mnohé generace, odívat se tvořivým a osobitým způsobem si Lotyš zachoval dodnes.
© Text: Ilze Zingite (Muzeum lotyšské historie)
© Lotyšský institut, 2004
Tento informační materiál lze volně kopírovat, šířit a citovat pod podmínkou uvedení Lotyšského institutu jako zdroje.
Lotyšský institut je nezisková organizace (státní společnost s ručením omezeným) určená k šíření znalostí o Lotyšsku v zahraničí; připravuje publikace o rozmanitých aspektech Lotyšska v různých jazycích.