Koalice se dobrala po dramatických zvratech k finální podobě důchodové reformy. Jde o kompromis, který je kritizován z mnoha stran nejen věcně, ale i z pohledu "neschopnosti" kabinetu reformu vysvětlit veřejnosti. HN tento týden přinášejí sérii pohledů na konečnou podobu reformy. Nikdo z oslovených odborníků zatím vládní návrh nepochválil. Martin Ehl, jako novinář, si všímá mediální stránky - tedy vysvětlování reformy veřejnosti. Ani v tomto ohledu se česká vláda podle něj příliš nevyznamenala, třeba v porovnání s Lotyšskem nebo Slovenskem.
Prosadit reformy vyžaduje pokud možno co nejhorší hospodářskou situaci, a společnost, ve které převládá přesvědčení bezvýchodnosti. Především je ale potřeba vláda, která ví, co chce či co musí prosadit. Příklady Lotyšska a Slovenska ukazují, že klíčové je osobní nasazení politiků ve vysvětlování tak nepopulárních věcí, jako jsou škrty platů státních zaměstnanců nebo zvyšování daní. A lotyšský příklad dokládá, že tvrdé reformy, škrty a úspory nemusejí nutně vést k volební prohře.
Lotyšsko: Rukojmí mezinárodních věřitelů
V prosinci loňského roku lotyšská vláda rozhodla o radikálním snížení počtu lůžek akutní péče (známé v česku jako ARO) a spojení různých takových zařízení od ledna letošního roku. Mezi lékaři a veřejností se kvůli tomu zvedla mohutná vlna nevole. Hlavní výtka byla nikoli, že se škrtá, ale že tak zásadní rozhodnutí, které má vliv na chod každé nemocnice, přišlo tak krátce před tím, než mělo platit. Prezident Valdis Zatlers na začátku ledna jednu nemocnici navštívil. Přitáhl pozornost médií a sám pochopil, že je nemožné nařízení vlády splnit. Vláda své rozhodnutí revokovala podobně jako v případě zrušení jedné umělecké školy v odlehlém regionu: lidé politikům řekli, že raději budou děti vozit o něco dál do školy základní, ale chtěli zachovat uměleckou školu, která dětem dávala něco, co by jinak rodiče zajišťovali stěží.
To jsou jen příklady toho, jak se Lotyši probíjejí nejhorší hospodářskou krizí od obnovení nezávislosti na počátku devadesátých let. Od podzimu 2008 jsou závislí na zahraniční půjčce, která zachránila zemi před bankrotem. A od února 2009 zemi vede středopravicový kabinet premiéra Valdise Dombrovskise, který musel státní výdaje drasticky seškrtat, aby splnil podmínky zahraničních věřitelů.
Rok 2009 označují Lotyši jako rok hrůzy. Státní zaměstnanci, pokud vůbec zůstali v práci, mají o třetinu nižší mzdy. Zavíraly se nemocnice a školy, zvyšovaly se daně. Nikdo proti tomu neprotestoval, naopak, s tímto programem Dombrovskis vyhrál loni v říjnu volby a v drsném ekonomickém programu pokračuje.
V čem je kouzlo tohoto nevýrazného politika a bankéře, že ho Lotyši za drastické škrty, restrukturalizace a reformy odměnili vítězstvím ve volbách? Nikoli v osobním šarmu a charismatu - které je srovnatelné s charismatem Petra Nečase - ale především v tom, že politici vládní koalice už od počátku svého mandátu v únoru 2009 jezdili do vesnic i měst a vysvětlovali své kroky voličům přímo do očí. Televizní moderátoři je několik hodin týdně grilovali v různých diskusních pořadech.
"Lidé chápali, že jiná cesta není. I v předvolební kampani bylo málo populismu. Politici se skutečně snažili vysvětlovat a vysvětlovat," řekl Aigars Freimanis, sociolog z agentury Latvijas fakty. "Teď po volbách už se zdá, že trochu ztrácejí kontakt s realitou. Překračují dřívější červené linie: hovoří o zvýšení daní, i když před volbami slibovali, že je zvyšovat nebudou. Nebo se diskutuje o snížení penzí, což bylo dosud také tabu." Na sociální výdaje jde v tuto chvíli 35 procent rozpočtu (v Česku je to 37,2 procenta), škrty jsou proto pravděpodobné.
Slovensko: Oběti vlastního úspěchu
Druhou středoevropskou zemí, která nedávno prošla radikálními reformami - včetně té penzijní - bylo Slovensko. Politologové se dodnes přou o to, zda větší podíl na volební prohře reformního týmu Mikuláše Dzurindy v roce 2006 měla únava z dopadu reforem, nebo četné korupční skandály a podezření, že si Dzurinda zajišťoval většinu v parlamentu pro svoji menšinovou vládu doslova kupováním poslanců.
V první fázi reforem byla ale motivace podobná té lotyšské: co nejrychleji se vzdálit mečiarovskému dědictví, tedy potenciálnímu propadu do dlouhodobé spirály chudoby a hospodářské izolace. Dzurinda a jeho ministři vysvětlovali veřejnosti hlavně první fázi reforem po roce 1998.
Slovensko na tom nebylo tak špatně jako Lotyšsko na podzim 2008, nicméně kocovina z mečiarovských let byla dostatečným důvodem, aby koalice pravicových stran s podporou postkomunistů prosadila ekonomické a sociální reformy. Politici středopravých stran měli plány prodiskutované z mečiarovských časů, kdy řada z nich působila ve "třetím sektoru", tedy v nevládních organizacích, které řadu reformních opatření připravily nebo přinejmenším načrtly. Získat s takovým odborným zázemím a připravenými argumenty důvěru veřejnosti bylo jednodušší i pomocí hesla o dohánění Evropy. V druhé vládě po roce 2002 si Dzurinda přizval ještě liberální stranu ANO, jejíž předseda Pavol Rusko byl spolumajitelem televize Markíza. Když vyprchal pomečiarovský étos, provládní televizní kanál se hodil.
Možná právě proto, že se Dzurinda a jeho první tým cítili poměrně silní a bylo třeba se rychle odpoutat od mečiarovského dědictví, dělaly se podle Mariána Leška, komentátora slovenského deníku Sme, reformy především v první fázi necitlivě. Odrazilo se to i na romských nepokojích po změně systému sociálních dávek.
Oné necitlivosti z první fáze a jisté nabubřelosti slovenských reformátorů z fáze druhé využil potom Robert Fico, který vybudoval za podpory několika byznysmenů silnou opoziční levicově-populistickou stranu Směr. Příklad penzijní reformy ale ukázal, že Dzurinda byl předtím v přesvědčování úspěšný: když Fico za své vlády nabídl, aby se lidé vrátili zpět z druhého pilíře do státního a očekával masovou odezvu, využilo této možnosti jen několik desítek tisíc lidí.
Chyby v komunikaci s voliči při prosazování reforem hlavně v jejich druhé fázi a podezření z korupce stály Dzurindu místo volebního lídra před loňskými volbami, po nichž jeho křesťansko demokratická unie sice sestavovala koalici, ale on sám byl a stále je jako premiér nepřijatelný - přestože je nezpochybnitelným vůdcem strany a při koaličních jednání rozehrává řadu zákulisních her a drží v šachu i premiérku Ivetu Radičovou.
Dzurinda ale ztratil onu pokoru první fáze reforem. Navíc, na rozdíl od lotyšských politiků, se vysvětlování věnoval hlavně v televizích, jen málo jezdil mezi lidi. Pamětníci dodnes vzpomínají na jednu z mála veřejných diskusí se zdravotníky, která skončila sborovým "To nemá smysl!" shromážděných lékařů, kteří pódium s Dzurindou zaházeli bílými plášti. "Vysvětlování to bylo tak do roku 2004, potom začala fungovat rovná daň a byla to spíš propaganda úspěchu," vzpomíná Leško.
Co funguje? Věcný přístup, nikoli populismus
Ani lotyšská vláda, ani Dzurinda si na vysvětlování reforem nenajali žádnou reklamní agenturu. Lotyši měli tzv. Skupinu pro manažment reformy, která kromě premiéra a ministra financí zahrnula i šéfy odborů, zástupce zaměstnavatelských svazů a obchodních komor, zástupce unie obcí, sdružení důchodců a některých nevládních organizací. Tam se všechny kroky předjednávaly. Politici je potom v debatách obhajovali před veřejností - poté, co si v zákulisí původně pětičlenná koalice vyříkala vzájemné rozpory.
Současná slovenská koalice není, na rozdíl od první fáze reforem po roce 1998, schopna vytyčit jasný cíl a aspoň načas potlačit vzájemné rozpory. V tom je česká vládní koalice podobná i té druhé Dzurindově, která skončila menšinovou vládou a předčasnými volbami. Petr Nečas si jen může gratulovat, že ČSSD nemá v čele tak schopného populistu, jakým je Robert Fico.
Ano, v Lotyšsku k vstřícnosti politiků přispěla předvolební situace, ale země zahnaná ekonomickou krizí do kouta už si nemohla dovolit žádné experimenty.
Na Slovensku jsou zase politici staronové pravicové koalice mnohem opatrnější než v letech 2005 až 2006, kdy jim jejich nadhled a bohorovnost vynesl nejen korupční podezření, ale hlavně vzájemnou nedůvěru, rozpad vlády a následnou volební prohru.
Pro české politiky je tak při vysvětlování a prosazování reforem důležité nejen pochopit, že je třeba jít k voličům co nejblíže a naslouchat jim, ale že tato mince má také svou druhou stranu. V článku o podivuhodné cestě ekonomickou krizí pobaltských států ji popsal ekonom Anders Aslund: "Základní poučkou je, že ve vážné krizi není populismus příliš populární. Veřejnost chápe vážnost situace a chce smysluplnou a rozhodnou vládu, která situaci zvládne co nejenergičtěji."
"Hospodářské noviny", 17. 3. 2011